Svého nynějšího manžela znám od svých 14 let. Poznala jsem ho na letním soustředění pořádané americkou společnosti FCC. On je Američan a přijel české “roztleskávačky” učit, co to je cheerleading. Byl to ten Smiley, kterého všichni uznávají a váží si ho jako skvělého trenéra. Tenkrát jsem nevěděla, že Smiley není přezdívka, ale jednou i mé budoucí příjmení. Roky plynuly a on mě nikdy na letním kempu nezaznamenal, ačkoli sem jezdil každé léto celých 9 let.
V roce 2011 přišla změna – naskytla se mi příležitost úzce spolupracovat s touto organizací a pomáhat na přípravě letního kempu. Od první chvíle, kdy jsme se viděli na informační schůzce, jsem věděla, že přeskočila jiskra. Po skončení kempu jsme byli v každodenním kontaktu, přes sms a skype. Ale co bylo nejdůležitější, neodlétal. Díky pracovní příležitosti jako head coach národního cheerleadingového týmu zde měl zůstat celý rok. Protože jsem byla členkou právě tohoto týmu, nikdo nesměl o bližším přátelství vědět. Náš vztah se stal oficiálním až poté, co Jonathan požádal o svolení chodit se mnou mého tatínka. Větu ” Můžu chodit s Vaší dcerou?” si v češtině opakoval aspoň milionkrát. Poté jsme již spolu byli, jak jen to šlo. Ale na trénincích byl stále trenér a ne přítel – uznávám, že to někdy bylo hodně náročné.
Protože si chtěl být jistý, že našel tu pravou, přivezl si z Ameriky maminku, aby mě také poznala. A při její návštěvě v Praze mě požádal o ruku. Byla to krásná večeře ještě s našimi známými Bárou a Markem- všichni věděli, co se chystá. Po večeři jsme se šli projít do parku Kampa a tam již čekalo srdíčko ze svíček a nápis otoč se. Když jsem se otočila, klečel na kolenou s černou krabičkou a krásným prstenem. Nešlo říct nic jiného než „Ano!“
To vše se stalo v březnu a dohodli jsme se, že svatbu chceme v září. Po americkém vzoru jsme měli i zásnubní fotky. S plánováním svatby nám pomáhala moje maminka a kamarádka Klárka, které se od té doby neřekne jinak než “Svatební žena”.
Photo :: Everbay Photography
ŽÁDNÝ KOMENTÁŘ