Svatbu jsem si nikdy nepředstavovala ani neplánovala. Jako malá jsem chtěla být povoláním lesní víla (ty se nevdávají) a v dospělosti se ze mě stal introvert, pro kterého je jakákoliv ceremonie spíše povinností hraničící s utrpením. Už odmala jsem byla přesvědčená, že ze mě bude (šťastná) svobodná matka.

O to větší překvapení mi přichystal Tomáš, když na Štědrý den po večeři v improvizovaném rodinném kruhu vytáhl z kapsičky od kalhot prstýnek a požádal mě o ruku. Byla jsem v šoku, prý jsem odpověděla: Tak asi jo… nepamatuji si to. Chodili jsme spolu devět let, už od posledního ročníku na střední. A najednou svatba.

Tak hlavně aby mi to slušelo. To bylo moje první (tajné, osobní) přání, které mě napadlo. Na ničem jiném zase tak nezáleží. Jsem skromná nevěsta, která nemá žádné konkrétní požadavky… Svatba to bude malá, finančně nenáročná, v kruhu maximálně 10 lidí. Tyhle všechny představy vzaly brzy za své. Ukázalo se, že nechci být nevěsta s dlouhými umělými nehty, drdolem s kudrlinkami a dalšími věcmi, které v mém okolí svatební služby nabízely. Zároveň jsem ale přesně nevěděla, co chci.

Takže hlavním úkolem mých příprav na svatbu bylo najít někoho, kdo ví, co chci a co ne – na intuitivní rovině. Žádné velké vysvětlování. Jakkoliv absurdně to zní, tito lidé existují. A měla jsem na ně štěstí. Jedním z nich je i naše fotografka, která byla v podstatě jako jediná jistá hned od začátku. Fotila totiž s kolegou na svatbě mého příbuzného a přesto, že jsme v té době s Tomášem procházeli těžkým obdobím, na fotkách jsme vypadali báječně. Vlastně všichni, kdo se naší svatby pracovně účastnili, byli profesionálové, kteří do toho dali svoje nasazení a mnohem víc, než museli. Takovou tu tajnou ingredienci. Ať už to byla hlavní organizátorka z Lobče paní Pavlíková, květinářka, kapela, zlatník a mnoho dalších.

Maximálně 10 lidí. Ovšem když si člověk spočítá, kolik má nejbližších přátel a rodiny, tak se prostě do 10 lidí nevejde. V podstatě až díky téhle svatbě jsem si uvědomila, kolik nepostradatelných lidí v mém a Tomášově životě je. Takže těch úplně nejbližších bylo nakonec 70. A tím i plány na malou svatbu definitivně padly. Zámek, holubice, kapela, ohňostroj… Jasně. Proč ne.

Drobné zádrhele se objevily. Když květinářka volala, že svatba – plánovaná levandulová – bude bez levandulí, protože není sezona. Ale že to nevadí… Dále hrozila epidemie komárů kvůli záplavám, také nevadí. Další mráček na obzoru, už teda doslova, se objevil v předpovědi počasí. Padesátiprocentní šance deště. To nevěsta neslyší ráda. To pravé vyšilování ale začalo hádkou s Tomášem v předvečer svatby – kdo víc nestíhá, kdo toho má na starosti víc.

A pokračovalo čtvrt hodinou před obřadem, když probíhalo takzvané nandavání nevěsty do šatů. Zjistila jsem, že přesto, že v salonu proběhly dvě zkoušky, šaty byly o 20 cm delší. Udělat krok bylo nemožné. Tuhle historku vždycky vyprávím tak, že se z ničeho nic objevila tchyně mojí sestry – švadlena, s krabičkou špendlíků v ruce a šaty za mého nepřítomného zírání během chvilky zabrala. Jak to bylo ve skutečnosti, kdo jí zavolal, jak to, že měla u sebe jehlu… netuším.

Navzdory všem předpovědím, které do poslední chvíle hlásily možnost deště, bylo v den svatby nádherně. Modré nebe. A dokonce tak bylo celý víkend. Brala jsem to jako svatební dar od mámy, která na svatbě být nemohla.

Vidět nevěstu před obřadem prý nosí neštěstí. Nakonec se to povedlo zorganizovat. Táta mě vyzvedl v pokoji, kde jsem se připravovala. Všichni ostatní už byli v zahradě. Čekali jsme za brankou na svatební pochod – tam nás nikdo neviděl. Zatím kapela dohrávala poslední sloku What a wonderful world od Amstronga. Chvíle ticha.

Potom se ozvaly tony svatebního pochodu. Najednou jsem si uvědomila, že je to tady. TA chvíle, půl roku příprav. Rozhlédla jsem se a viděla tváře všech blízkých. Na čelence jsem měla zapletený rozmarýn a levanduli. Jejich vůně mě uklidňovala. Na chvíli se opravdu všechno zdálo dokonalé.

Tomáš stál strnule zády ke mně pod bránou z květin a zvláštně pohyboval s rukama. (Potom mi řekl, že byl tak vystresovaný, že nevěděl, kam ruce složit, tak to tam řešil. A tak se bál, že by neudržel dojetí, že se na mě raději do poslední chvíle nechtěl podívat.) Šla jsem k němu. Vyslechli jsme řeč starosty, navlékli si prstýnky (na špatnou ruku) a pak mě Tomáš políbil, až jsem se skoro na podpatcích zvrátila. Nikdo mu neřekl, že má být polibek jen symbolický.

Ve chvíli, kdy z nás spadlo napětí, přišla vlna euforie, na které jsme se vezli zbytek dne. Ohňostroj byl poslední neuvěřitelnou tečkou. Svatební veselí probíhalo do brzkých ranních hodin.

Jestli jsem si někdy něco ohledně svatby v romantických představách plánovala, tak to byla svatební noc. Nakonec probíhala takhle: manžel si lehnul na postel, vzal do náručí psa a v tu chvíli usnul jako miminko, napříč postelí. On i pes chrápal. Tak jsem si vzala ze skříně housku. Chroupala jsem ji ve svatební košilce na křesle v zámeckém pokoji a usmívala jsem se, jak nám to hezky začíná.

fotografie Little Cloud Photography | květiny Obchod Kvítím | místo obřadu Zámek Lobeč