Pokud máte chuť udělat si svoji svatbu vlastnoručně, určitě se nechte inspirovat dnešní modrobílou puntíkovanou svatbou Petry a Toma, kterou pro ně zachytil jejich kamarád ze školy. Petra je navíc šikovná a kreativní nevěsta s vlastním webem, tak se u ní zastavte na okuk.

Očima nevěsty Petry

Na počátku všeho byla Maruška. Což zní docela pikantně, když máte číst příběh o Petře a Tomovi. Tak už to ale v životě bývá… Maruška byla (a stále je) moje kamarádka, kterou jsem poznala i s dalšími úžasnými lidmi na táborových toulkách kdysi v prehistorii, když mi bylo snad jedenáct let. Trávívali jsme spolu každé léto. Jednou, to už jsme z let prepubertálních dorostly do plného rozpuku mládí, s sebou Maruška přivedla Toma. A tak nám přibyl do táborové bandy. Zdá se, že náš příběh začíná zavádět skandálem, nevěrou a životní křivdou, ale kdepak, nic takového. Mája a Tom se do dalšího léta prostě a jednoduše rozešli. K táborovým už ale patřili oba, takže i další dva srpnové týdny v roce 2004,  jsme se chystali strávit všichni pohromadě. No, a nyní konečně nastupuji na scénu já.

Představte si, horká srpnová noc, litr červeného vína, táborák, hvězdy na nebi. Co asi tak udělají dva mladí lidé? No jasně, hup do postele, respektive do heřmánku… Což tedy nezní úplně ukázkově, když člověk píše svůj životní příběh na svatební stránky… Jenže i takhle někdy začíná velká láska…

Velmi záhy jsme totiž oba zjistili, že nás spolu vážou i jiné věci, než jen oněch několik srpnových nocí, a že spolu musíme být pořád, a že bez sebe nechceme být vůbec. Zpočátku jsme se vídali jen o víkendech, protože každý pocházíme z jiného města, ale když se má léta středoškolská přehoupla ke studiu na vysoké škole, bylo jasné, že poputuju co nejblíže k Tomovi. No a pak následovalo zařizování našeho modrobílého hnízda, přibrali jsme do party ještě kočku Matyldu, a když se počet společně strávených roků začal blížit k desítce, bylo jasné, že je toto výjimečné výročí potřeba řádně oslavit. A jak jinak, než svatbou!

Oslava to byla pořádná, to vám povím… I Tom, který jako správní ženich všechno to kolem až tak moc neprožíval, prohlásil, že by si to zopáknul klidně ještě jednou. Já naopak jsem všechno to kolem, jako správná nevěsta, prožívala velmi. Svatební agentura nepřipadala v úvahu. Všechno jsem si chtěla nachystat sama. Přiznávám, jsem tak „trochu“ svatební maniak… Oznámení, výzdoba, svatební perníčky, svatební blog, odznáčky místo myrty, návrhy šatů, květiny na stůl, to všechno a mnohem více byla jedna velká půlroční radost, kterou jsem si naplno užila.

  <img class=”alignnone size-full wp-image-8350″ src=”https://i2.wp.com/blog.originalnisvatba .cz/wp-content/uploads/2015/10/petra-tom-13.png?w=332″ alt=“petra-tom-13″ data-recalc-dims=“1″ />
  

Nejsme zrovna ten nejromantičtější pár na zemi, naopak razíme názor, že humor je kořením života. Máme rádi folklor, přírodu, a já speciálně modrou barvu a vše do puntíku sladěno (doslova). To všechno se promítlo do našeho svatebního dne. K obřadu jsme jeli trabantem a starým broukem. ANO jsme si řekli na louce pod slavobránou plnou papírových květů, které dva týdny před tím stříhala moje máma. Oddávala nás paní starostka, zřejmě nadaná darem předvídání, protože zcela náhodou dorazila v modrých puntíkovaných šatech. Oblečení nám ušila kamarádka švadlenka, která mi spíchla model už na stužkovací večírek i promoce. Skvělé fotky pořídil kamarád ze střední, díky kterému jsou rozesmáté a přirozené. K tanci hrála cimbálová muzika od nás z Frýdku-Místku, která všechny uhranula svým umem a výdrží. Dort, který byl „nečekaně“ modrý s puntíky, byla vlastně jedna velká Marlenka obalená marcipánem (jak jinak, když bydlíme na ulici, kde sídlí výrobna Marlenky). I ty prstýnky jsme si pořídili puntíkované…

Nějak mi dochází slova. Ne že by už nebylo o čem psát. Spíš naopak. Je toho tolik, kolik by chtěl člověk zachytit a popsat. Odpoledne strávené pod višní na zahradě, kdy jsme s dědou naloupali asi tunu ořechů na cukroví a u toho jsme probrali všechny svatby v rodině. Pohled, když mě Tom poprvé uviděl v celé nevěstovské kráse (myslela jsem, že je to klišé, ale není…). Tuny tataráku a topinek, které jsme dokázali spást. Každého hosta, který přišel v modrém ohozu, aby nám udělal radost (což byla většina). Jak při obřadu létali nad loukou hejna vlaštovek, a mraky nás obcházely a nechaly sluníčko, aby nás hřálo. Objednávku květin u našeho oblíbeného květináře, který je tak trochu čtyřprocentní a který z každé návštěvy u něj udělá nezapomenutelnou show. To, jak babička dojatě obcházela všechny naše kamarády a děkovala jim, že jsou a že jsou s námi. Všechna ta malá i obrovská překvapení, která pro náš naši milí přichystali. Trhání květin do váz na mezi za domem, každé vystřižené srdce, nakreslený puntík, rozčepýřený pom-pom.

Svatba měla jedinou nevýhodu. Byla jen jedna a už se nebude opakovat. To mě mrzí neskutečně. Ještě aspoň jednou bych chtěla být ta nejkrásnější na světě…

fotografie Miroslav Svačina | svatební šaty Gabriela Veverková | prstýnky Atelier Daloo | náušnice Helena Helísek Brtnická | cedulka „Řehovi“ Dana lind Lindenthalová | svatební dort Marlenka | odznáčky leny-ka | oznámení, výzdoba, kytice na stůl a všechny ty „drobnosti“ kolem U Oringle | květiny Stanislav Blabla | hudba CM Ostravica | hostina Hostinec U svatého Jána

…