fotografie Dara Rakovcik

Bára a Luděk jsou spolu již osm let. Oba pochází z Břeclavi, provázali je podobné osudy, a přesto jejich prvotní setkání odehrálo o dvě-stě kilometrů dále na školních kolejích v Pardubicích. Právě odtud, kde začalo jejich společné poznávání, randění i bydlení, si nesou ty nejkrásnější okamžiky a vzpomínky. Je úžasné najít partnera, se kterým sdílíte své životní názory, hodnoty. Partnera s podobným náhledem na život, který je zároveň nejlepším přítelem. A oni zrovna to štěstí měli.

Jejich příběh

Věděli jsme, že se krásně doplňujeme a ke štěstí nám vlastně ani nic nechybí. K sedmiletému výročí mne Luďa požádal o ruku, a já se tak stala oficiální snoubenkou mého manžela. Svatbu jsme brali především jako další etapu našeho společného života. Protože ani jeden nejsme plánovací typ, přípravám jsme nechávali volný průběh. Zpočátku jsme neměli přesnou představu a tak při rozhodování docházelo k částečnému ovlivňování myšlenek druhých.

Přípravy směrovali na klasickou červnovou svatbu ve Valticích se všemi příbuznými a známými. Z plánování stylu výzdoby, obřadu, hostiny, počtu hostů, výběru dalších a dalších věcí nám šla hlava kolem. Přípravy tak jak pomalu začaly, tak i celkem rychle skončily svatebním veletrhem, který měl být inspirací.

Při pohledu na davy lidí zkoumajících stovky prstýnků, šatů, závojů, účesů, dortů, skládaných ubrousků, rekvizit k focení a nespočetně dalších věcí nám začalo docházet, že to není „naše krevní skupina“ a byla by na míle vzdálená našim představám. V tu chvíli jsme se shodli, že naše cesta půjde netradičním směrem, vybočíme z davu a uděláme svatbu tajně a podle svých představ.

Obřad jsme chtěli venkovní. Na Jižní Moravě je nespočet možností, kde udělat krásný obřad, a my se přímo zamilovali do Mandloňového sadu v Hustopečích. Toto místo je opravdu kouzelné a jelikož jsme chtěli, aby byly v plném květu, tak jsme již od února sledovaly jejich probouzení, které započalo v půlce března.

Přípravy nám zabraly necelé dva měsíce. Jako první byl výběr prstýnků. Jako symbol jsme si do nich nechali vyrýt iniciály a den našeho seznámení. Již jednou jsem četla, že není důležité vzít se, ale dobře se seznámit, a tak jsme se tímto rčením řídili. Následovalo oblečení, které jsme vybíraly tak, abychom se cítili dobře, uvolněně a mohli je využít i nadále.

Své „Ano“ jsme si řekli prvního dubna. Mandloně krásně kvetly a s poletujícími lístky jsme měli tu nejkrásnější květinovou výzdobu. Nedílnou součástí pro nás byla živá hudba, kde nám na cimbál hráli pohádkové písně. Ten moment, kdy jsme si řekli „Ano“, bok po boku jeden druhého s pevným stiskem v rukou je jeden z těch nejkrásnějších a neopakovatelných okamžiků na který budeme vzpomínat.

Když zavřu oči a vracím se zpět, vidím něžný pohled mého muže a jeho upřímné slzy. Cítím hřejivé teplo v celém těle „i když bylo celkem chladno“ a nesmírnou radost. Můžu s hřejivým pocitem říci, že mám po svém boku muže, který je mým důvodem k úsměvu nejen v okamžicích veselých. Muže, na kterého se mohu spolehnout. Muže, se kterým chci strávit zbytek života a to jsem mu v tento den slíbila.

Myslím si, že život je především o maličkostech, krásných vzpomínkách a okamžicích zachycených v čase, které nás myšlenkami odvedou a vykouzlí úsměv. Proto jsem neskutečně ráda za focení, které proběhlo již týden před svatbou. Ničím nerušeně bez shonu, jsme si právě toto focení náramně užili a ve svatební den jsme mohli rovnou vyrazit na svatební cestu. Jsem moc ráda za ten dar Dary, která dokáže přesně zachytit ty neskutečně povznášející okamžiky plné pochody, štěstí, lásky a úsměvů do podoby fotografií – a přesně tak máme i náš den v paměti.